Inicializace menu Inicializace menu...

                                                Pohádka o Hrošíkovi
                                                       Nadja Rafaeli

                  

„Znáte Hrošíka?“
„Počkejte, počkejte, to je ten Hrošík?“
„Nepospíchejte, budu Vám vše vyprávět po pořádku , o tom, jak Hrošík byl ten nejšťastnější, nejšťastnější. A jak se to stalo? Tak poslouchejte…
Jednou Hrošík ležel u sebe doma, v močálu a nudil se. Neměl moc dobrou náladu. Povíme to přímo: měl tu nejhorší náladu. Hůř už nebývá. Posuďte sami: nebe nad nim  bylo matné, nepřátelské, smutné.  Voda byla šedivá a kalná.  Břeh a stromy kolem byly šedivé a smutné. I vůně (budeme-li upřímní) taky nic moc…Fuj. Jak se potom zde nenudit?
Rozhlížejíc se kolem, Hrošík uviděl, že ostatní hroši tráví spokojeně svůj volný čas. S chutí jedli, spokojeně podřimovali a vůbec nechápali, že tento Hrošík je nespokojen, jakoby mu něco chybělo k životu.

Hrošík cítil, že není vůbec podobný ostatním a moc se trápil: co je s nim v nepořádku? Možná není ten správný Hroch? Možná, jen onemocněl?...
Hrošík vzdychl, nadechl si více vzduchu a začal vypouštět bubliny. Velké, šedivé. Žblunk, žblunk, žblunk…Ale to ho brzy omrzelo. K tomu, mimo něj, to nikdo neviděl a nemohl se s nim radovat…
Hrošík se opět nadechl a ponořil se hlouběji do vody. Ale to taky nepomohlo a tehdy se rozhodl, že přejde blíž ke břehu.
„Jsem tak nešťastný a nemám štěstí“ – pomyslel si.
A čas pomalu utíkal, jako při nezáživné hodině, a vůbec se nic nedělo. To je nuda! Prostě, je to děsivé!
A najednou se blízko ozval veselý zpěv a před Hrošíkem se objevil veselý čumáček opičky.

                    

„Ahoj, příteli! Je hezký den, není-li pravda!?“ zvolala opice.
„Hm, hm, hm,,,“ vzdechl Hrošík, potřetí. Tušíte, proč? Ano, byl neobyčejně smutný. Postěžoval si, že je, asi, ten nejnešťastnější, nejnešťastnější hroch na světě.
Opička soucitně pokývala hlavou.
„Vždyť Ty jsi úplně sám. To se nehodí. Potřebuješ přítele!“
„A kde se hledají přátelé? V mém močálu, určitě nejsou“ s pochybností se podíval na špinavou vodu, podotkl Hrošík. „ Možná, že budou v obchůdku, kde mi máma kupuje potraviny a sladkosti?“
„Přesně nevím, ale pojď půjdeme hledat. Možná jsi, někde nechal přítele jako nepotřebného nebo ho ztratil.“
„Ztratil!?“ z překvapení začal znovu vypouštět bubliny. „To není možné. Přítel – to je velmi vzácná věc!“
A zvířátka šli hledat přítele. Ale jen nevěděli jak takový přítel vypadá. Komu je podobný? Má-li ocas? Má-li skvrnitý kožich? Je pichlavý nebo péřový? Kde je ten neznámý přítel?
Tak šli lesem a nikoho zvláštního nepotkali. Dospělí byli zaujati svými povinnostmi: krmili maličké, připravovali stravu, uklízeli doma.
„To jsem si myslel,“ rozčílil se Hrošík „navždy zůstanu osamocen. Nikdy nebudu mít přátelé!“
„Hlouposti! „ zvolala opička . „Ani jsme ještě neprošli celým lesem. Přítel je asi někde dál. Určitě jej najdeme!“

                   


     
Hrošík s Opičkou se dívali za stromy, prohledávali křoví, vystupovali na pahorky, ale i tak nic nenašli. Přesněji, nikoho. Umíte si to představit?
Zklamaně si sedli na kmen povaleného stromu. V očích u Hrošíka se zablýskaly opravdově velké hroší slzy – a potokem kapaly na zem a hrozilo,že vše kolem potopí.

„Jen ne vlhkost! Lesní obyvatelé ještě nejsou připraveni na déšť“ řekl někdo od vedle.
Byl to starý dědeček dikobraz. Všichni v lese věděli, že je nejmoudřejší.

                   

„Ni,i,ni,i,nikdy ne,ne nebudu mít přááá – telé !“plakal Hrošík
„Ale vždyť už máš přítele!“ řekl Dikobraz
„Doopravdy?!“– Hrošík hned přestal plakat. „A kde je?!“
„Vedle Tebe,“ usmál se dědeček, -“Tady je,  byl vždy s Tebou. On  je i Tvůj opravdový přítel.“
„Opička? Ale ona mi není podobná,“ – zarazil se Hrošík. „Ona není tak velká jako já a dokonce neumí pouštět bubliny. Myslel jsem si, že přítel je něco velké, růžové, překrásné, neobyčejné, jako velká, převeliká bublina! Jako dárek!“
„Ovšem, přítel je velký dárek ,“– souhlasil dikobraz. „ Ale ne vždy vypadá jak si ho představujete. A barva, ta není vůbec důležitá. Přítel – to je ten, kdo na Tebe myslí, pomáhá, stará se a chce, aby Ti bylo dobře.
„Jé, já jsem vlastně šťastný!“ zazářil Hrošík. „ Děkuji Ti, opičko.“

                   

   Zvířátka seděli na pasece, vyschlé od laskavých paprsků sluníčka a kochali se lesem.
„Podívej se, jak je kolem hezky!“ divil se Hrošík.  „Nebe je modré, ptáci zpívají, květiny krásně voní. Jak to, že jsem se toho nevšiml dříve?“
Dokonce rodná bažina se už nezdála takovou šedivou a smutnou, jako dříve. Naopak, byla překrásná, protože se mu  nyní žílo zajímavěji a poutavěji – vždyť se u Hrošíka objevil přítel!

Kresby: G.Vasilija
    

Autor má na mysli hroší mládě - Hrošík

↑ Nahoru

        

          

         KURZ KABALY OD 22.02.15

        

         

        

       

        

   

     

                  objednat zde

       

 -  F. KAFKA " PŘED ZÁKONEM" 

-  DĚTI INDIGO: NADÁNÍ NEBO POTRESTÁNÍ ?

-  ZMĚŇ OSUD

-  SEX, KTERÝ HLEDÁME

-  JAK SE NESTÁT RUKOJMÍM BANK

-  ČÍM LIDI PŘITAHUJE FAŠISMUS

-  KDY NÁS PŘESTANOU BAVIT PROPADY FONDOVÉHO TRHU…

-  ZLO NEEXISTUJE, PANE !

-  NESPORNÁ SPRÁVNOST PŘIRODY  

- CO SE STALO V PÁTEK PŘED 5769 LETY

KRIZE: BUDE TO ZAJÍMAVÉ

- KRIZE - PRO NAŠE BLAHO

- KONEC EPOCHY EGOIZMU

- BOŽSKÉ SPIKNUTI 

- GLOBÁLNÍ MODEL BUSINESSU

- POSÍLIT NAŠE DĚTI

- DROGY A SPOLEČNOST - KDO Z KOHO

NA PRAHU ZMĚN

- KRONIKA (NE) USKUTEČNĚNÉHO EXPERIMENTU

- KRIZE: CO DÁL?

- PŘÍČINA VŠECH UTRPENÍ

- K PROBLEMATICE ZDRAVÍ ČLOVÉKA

- NA PROTĚJŠÍ STRANĚ

- TECHNIKA ZÍSKÁVÁNÍ A ODEVZDÁVÁNÍ

- ODDĚLENĚ A SPOLU

BUDE LI TŘETÍ SVÉTOVÁ VÁLKA?

- NĚCO O ZÁHROBNÍM SVĚTE 

- SLABÉ POHLAVÍ A NEBO MYŠLENKY O OPRAVDOVÉM MUŽI  

- BOD ODPOČTU

- ČEMU A JAK UČIT DĚTI

- "VYŠŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ": JAK VYCHOVÁVAT ŠŤASTNÉ DĚTI?

- PROČ JE TOLIK UTRPENÍ?

- NENÍ TŘEBA JEŠTĚ JEDNOU OTEVÍRAT AMERIKU!

- JSME PŘIPRAVENI NA DRUHOU VLNU KRIZE? 

- OBCHOD BUDOUSNOSTI

- CO ZNAMENÁ PŘÍBĚH ADAMA A EVY V NAŠICH DOBÁCH

- ZA PRINCIPEM POTĚŠENÍ

Copyright © 2008 Kabbalah.cz
Developed by ILM Internet Solutions Prague