Inicializace menu Inicializace menu...

O autorovi

Kabalista Rav Michael Laitman, PhD, má doktorát z filozofie a kabaly na Vysoké škole filozofické Ruské akademie věd v Moskvě a získal titul MSc (magistr přírodních věd) v oboru biokybernetiky na Fakultě biologie a kybernetiky Vědeckého institutu Univerzity v Petrohradu.
Rav Laitman pracuje jako vědec a výzkumník, a navíc studuje a učí vyučuje kabalu. Publikoval přes třicet knih a nespočet akademických esejí, které byly přeloženy do deseti jazyků.

Rav Laitman byl žákem a osobním asistentem Rabího Barucha Šaloma Haleviho Ašlaga (Rabaše), prvorozeného syna a následníka Rabího Jehudy Leiba Haleviho Ašlaga, který je kvůli komentáři Sulam (Žebřík) ke Knize Zohar známý jako Bal Hašulam Baal Sulam (Majitel žebříku). Oddaně u něj studoval dvanáct let a postupně vstřebával učení Bala Hašulama.

Bal Hašulam je považován za nástupce svatého Ariho, autora knihy Strom života. Cestu ke kabale vydláždil také naší generaci, neboť díky jeho metodologii může ze znalostí (obsažených v autentických zdrojích) kabaly, dědictví starých kabalistů, těžit kdokoli.
Rav Laitman kráčí ve šlépějích svého mentora a pokračuje v jeho životní misi: šíření moudrosti kabaly po celém světě. V roce 1991, po Rabašově smrti, založil Laitman organizaci Bnei Baruch, v níž skupina studentů kabalu učila a zaváděla učení Bala Hašulama a jeho syna Barucha do každodenního života.

Časem se tato organizace rozrostla do širokého mezinárodního hnutí s tisíci členů v Izraeli i po celém světě. Semináře Rava Laitmana jsou denně živě přenášeny satelity a kabelovou televizí v Izraeli a USA a také je lze najít na internetové adrese www.kab.tv.
Laitman je zakladatelem a prezidentem Výzkumného ústavu Ašlag (ARI), jehož cílem je vypěstování otevřené diskuse o kabale a vědě. Laitmanovy obšírné výukové aktivity mu získaly titul profesora ontologie na Ruské akademii věd v Moskvě. V posledních letech spolupracuje Rav Laitman s předními vědci na výzkumu pojednávajícím o kabale a současné vědě.

Na dotaz, jak dokáže do života vnést současně kabalu a vědu, odpověděl:
„Po střední škole jsem hledal profesi, která by mi umožňovala zkoumat smysl života. Cítil jsem, že studium přírody vědeckým pohledem mi pomůže najít odpověď. Proto jsem začal studovat biokybernetiku, obor, jenž zkoumá systémy života a pořádek, který diktuje jejich existenci. Doufal jsem, že budu-li studovat, jak žijeme, nakonec zjistím, proč žijeme. Tato otázka si sice najde cestu do srdce každého mladého člověka, ovšem následkem dravé povahy každodenního života se rozplyne.

Po ukončení studia jsem přijal zaměstnání v Institutu výzkumu hematologie v Leningradu. Už jako studenta mě fascinovalo, jak organické buňky udržují život a jak je každá buňka perfektně integrována do celého těla. Obvykle se zkoumá samotná struktura buňky a její různé funkce a zjišťuje se účel její existence i to, jak se její činnost vztahuje k celému organismu. Jenže na svou otázku ohledně smyslu existence celého organismu jsem odpověď najít nedokázal.

Předpokládal jsem, že tělo je – podobně jako buňky uvnitř něj – součástí nějakého většího celku. Ovšem pokusy o zkoumání této hypotézy mi byly opakovaně zamítány. Bylo mi řečeno, že takovými otázkami se věda nezabývá.
Hovořím o sedmdesátých letech v Rusku. Byl jsem rozčarován a rozhodl jsem se odtud co nejrychleji odejít. Doufal jsem, že ve výzkumu, který mi tak uchvátil srdce, budu moci pokračovat v Izraeli. A tak jsem v roce 1974, čtyři roky poté, co jsem byl refusenik (člověk, jehož žádost o odchod z Ruska do Izraele je zamítnuta), konečně dorazil do Izraele. I tady mi byl bohužel povolen jen výzkum omezený na úroveň jedné buňky.
Uvědomil jsem si, že chci-li studovat celé systémy reality, musím se obrátit jinam. Postupně jsem se uchýlil k filozofii, poté k náboženství, jenže ani v jednom jsem nepochodil. Až po dlouhých letech hledání jsem našel učitele. Byl jím velký kabalista Rabí Baruch Šalom Halevi Ašlag (Rabaš).

Následujících dvanáct let od roku 1979 do roku 1991 jsem strávil po jeho boku. Byl pro mě ‚posledním Mohykánem‘, poslední významnou osobou z velké dynastie kabalistů, která zahrnovala mnoho generací. Celou dobu jsem se od něj nehnul, v roce 1983 jsem s jeho pomocí napsal první tři knihy, a když zemřel, začal jsem znalosti, jež jsem od něj získal, rozvíjet a publikovat. Stejně jako dnes jsem to tehdy považoval za přímé šíření Rabašovy cesty a realizaci jeho vize.“

Uspořádání knihy

Kniha je založena na seminářích vedených Ravem Michaelem Laitmanem, PhD, a na jeho esejích, které upravili členové výzkumného institutu Ašlag (ARI). První část nese název Od chaosu k harmonii a zaměřuje se na osobní úroveň. Vysvětluje tedy kořeny každé krize a peripetie, jež v životě zakoušíme, a popisuje, jak je můžeme vyřešit. Druhá část knihy se zabývá budoucností Izraele.

Předmluva

Není žádné tajemství, že se lidstvo nachází v hluboké krizi. Mnozí z nás to již cítí. Náš život zachvacují pocity bezvýznamnosti, frustrace a prázdnoty. Krize rodiny, problémový vzdělávací systém, zneužívání drog, nedostatek osobní bezpečnosti, strach z jaderné války a z ekologických hrozeb – to vše vrhá stín na naše štěstí. Jako bychom ztratili kontrolu nad životem a nedokázali čelit problémům, jež postupně vyvstávají.

Jak známo, správná diagnóza nemoci znamená polovinu léčby. Chceme-li tedy potíže vyřešit, potřebujeme nejprve pochopit jejich příčiny. Nejbezpečněji lze začít tím, že porozumíme lidské povaze i povaze světa. Jestliže pochopíme vlastní povahu a také zákony, které nás ovlivňují, zjistíme, kde chybujeme a co musíme podniknout, abychom problémům učinili přítrž.

Pozorováním okolní přírody zjišťujeme, že její neživá, rostlinná i živočišná úroveň se řídí vrozenými instinkty. Takové jednání se nepovažuje za dobré, nebo zlé; zkrátka se v souladu s přírodou i mezi jednotlivými členy navzájem dodržují pravidla, která jsou pro všechny automatická.
Budeme-li však zkoumat povahu člověka, zjistíme, že se od zbytku přírody zásadně liší. Člověk je jediným tvorem, jemuž činí potěšení využívat jiné a pokoušet se jeden druhého převýšit. Jedině jemu dělá dobře, je-li jedinečný, vydělený od ostatních a nad ně povýšený. Takto lidský egoismus narušuje přírodní rovnováhu.

Naše dychtivost po potěšení se postupně vyvíjela s tím, jak rostly lidské tužby. První projevy symbolizovaly prosté touhy jako chtít jíst, rozmnožovat se a zakládat rodinu. Nástup pokročilejších tužeb, jako je vysněné bohatství, čest, absolutní moc nebo popularita, pobídl vývoj lidské společnosti a jejích sociálních struktur – vzdělání, kultury, vědy a technologie. Lidstvo hrdě pochodovalo vpřed s vírou, že pokrok a ekonomický růst jej uspokojí a že díky nim bude šťastnější. Dnes si bohužel začínáme uvědomovat, že tato zdlouhavá evoluce došla k mrtvému bodu.

Důvodem je fakt, že touhu po potěšení nedokážeme uspokojit na příliš dlouho. Všichni už jsme někdy chtěli něco moc a moc, alespoň jedinkrát v životě. Jakmile jsme ovšem získali, po čem jsme třeba i roky bažili, radost se krátce nato rozplynula, vrátila se prázdnota a my jsme se přistihli, že uháníme za dalšími cíli a doufáme, že nás uspokojí ony. Popsaný proces probíhá jak na úrovni individuální, tak na úrovni celého lidstva.

Již tisíce let shromažďujeme zkušenosti, a přesto zjišťujeme, že netušíme, jak lze dosáhnout trvalého štěstí, a dokonce ani základní vnitřní jistoty. Jsme zmatení. Zde je třeba hledat základ krizí a problémů, které nás moří.
Přirozená egoistická lidská predilekce vyhledávat potěšení pro sebe sama na úkor jiných se navíc časem zintenzivňuje. V dnešní době se lidé snaží stavět svůj úspěch na tom, že zničí ostatní. Netolerance, odcizení a nenávist dosahují nových, hrůzu nahánějících výšin, a tak ohrožují samu existenci lidského druhu.

V přírodě sledujeme, že všichni živí tvorové se automaticky chovají podle principu altruismu čili péče o druhé. Tento princip je zásadně odlišný od toho, který motivuje lidi.
Za účelem udržení celého těla se buňky v organismu sjednocují vzájemným dáváním. Takto každá buňka dostává, co potřebuje k přežití, a zbytek energie předává zbytku těla. Na všech úrovních přírody funguje jedinec ve prospěch celku, jehož je součástí, a v tomtéž nachází svou celistvost. Bez altruistické součinnosti nemůže tělo přežít. Přetrvat vlastně nedokáže ani sám život.

Díky zkoumání mnoha různých oborů dnes věda dochází k závěru, že lidstvo je vlastně také jedno celistvé tělo. Jenže lidé si toho stále nejsou vědomi, a to je problém. Musíme procitnout a pochopit, že potíže, jež se stahují na naše aktuální životy, nejsou náhodné; nelze je vyřešit žádným prostředkem, který známe z minulosti. Neskončí, ba naopak se budou zhoršovat, dokud nezměníme směr a nezačneme fungovat v souladu s komplexním zákonem přírody – zákonem altruismu.

Všechny negativní jevy v našem životě, počínaje maximálně specifickými a konče nejobecnějšími, pramení z toho, že se zmíněným zákonem neřídíme. Pokud skočíme z velké výšky a ublížíme si, víme, že jsme jednali proti gravitačnímu zákonu. Musíme se proto nyní zastavit a zamyslet se sami nad sebou, abychom pochopili, čím se proviňujeme proti zákonu přírody. Musíme najít správnou životní cestu. Vše záleží na našem uvědomění – čím lépe porozumíme systému přírody, tím méně budeme trpět a tím rychleji se budeme vyvíjet.

Na živočišné úrovni představuje altruismus zákon zajišťující existenci. Na lidské úrovni však tento typ vztahu musíme vypracovat sami. Příroda nechala na nás, abychom se povznesli do nové, ušlechtilé úrovně existence. To je základní rozdíl mezi člověkem a všemi ostatními tvory.
Tato kniha pojednává o tom, jak bychom altruistické vztahy mohli prosadit – změna lidské povahy totiž není žádným drobným úkolem. Byli jsme stvořeni jako egoisté a přímo proti svému egu jít nemůžeme, protože ono je naší povahou. Trik tedy spočívá v tom, že najdeme metodu, díky které bude každý z nás egoisticky chtít změnit svůj postoj vůči ostatním, svázat se s nimi navzájem v jediné tělo.

Příroda nás společenskými tvory nestvořila náhodou. Ponoříme-li se hlouběji do svého chování, zjistíme, že každou činnost, do níž se pouštíme, podnikáme proto, aby nám přinesla jisté ocenění společnosti. To nás drží nad vodou, zatímco absence nějakého ocenění či ještě hůře odsouzení společnosti nám působí největší utrpení.

Nejhorší věc, která se člověku může přihodit, je ta, že bude zahanben. Právě proto se snažíme respektovat hodnoty, jež před nás staví společnost. Jestliže se nám tedy hodnoty prostředí, v němž žijeme, podaří změnit na altruistické a otázky péče o druhé, sdílení a spojení posunout na vrchol jejich žebříčku, pak dokážeme změnit i postoj k ostatním.

Budeme-li nějakou osobu hodnotit pouze na základě její oddanosti společnosti, budeme nutně všichni usilovat o to, abychom mysleli a jednali v její prospěch. Pokud omezíme ocenění, jež udílíme za individuální výjimečnost, zato však vyjádříme uznání lidem jen za to, že se starají o společnost, budou-li děti těmito normami soudit své rodiče, jestliže na nás budou přátelé, příbuzní i kolegové pohlížet pouze podle toho, jak dobře vycházíme s ostatními, bude se snažit takovým konáním dobra získat uznání společnosti každý.

Postupně tak pocítíme, že projevy altruismu či nesobeckosti vůči ostatním jsou zvláštní a vznešenou hodnotou samy o sobě, bez ohledu na společenské uznání, jež zajišťují. Také zjistíme, že tento přístup je ve skutečnosti zdrojem dokonalého a nespoutaného potěšení.
Přestože je dnešní společnost egoistická, je připravená udělat další krok a osvojit si přírodní zákon altruismu. Na altruistických základech vždy stavělo vzdělávání i kultura. Doma i ve škole přece děti učíme, aby byly soucitné, laskavé, přátelské. Chceme, aby se hezky chovaly k ostatním, a víme, že tento postoj je správný a že chrání ty, kdo se jej drží. Stěží by se našel někdo, kdo by o těchto hodnotách tvrdil opak.

V současnosti navíc díky pokroku v komunikaci dokážeme nové zprávy i hodnoty společnosti velmi rychle rozšířit po celém světě. To působí jako zásadní faktor v procesu jasnějšího uvědomění si eskalující krize lidského druhu a potřeby jejího komplexního řešení.
Aktuální problémy nás možná nutí změnit se, ovšem jen o ně se nejedná. Jestliže si vytváříme správný postoj vůči společnosti, postupně se nám otevírají dveře do zcela nové úrovně existence, která je vyšší než všechny, jež jsme dosud poznali. Jedná se o vyšší, božskou formu existence, o pocit celistvosti a dokonalosti přírody.

Za nespočet generací jsme nahromadili dostatek zkušeností, abychom pochopili, kam nás evoluční zákon přírody vede. Obrázek, který čtenářům postupně představíme, je založen na základech sestávajících ze staré moudrosti kabaly spolu se současnými aktuálními objevy vědy. Kniha, již držíte v rukou, vás má naučit, jak lze vyřešit krizi a vydláždit si cestu k bohatství a úspěchu. S ní budete schopni podniknout první skutečné kroky k realizaci zákona přírody. Teprve pak pocítíte, že jste součástí jediného, komplexního systému přírody, a zakusíte jeho dokonalost a harmonii, jež skýtá.

Část první


OD CHAOSU K HARMONII

Prolog

První část knihy se soustředí na to, do jaké situace jsme se dostali v jednadvacátém století, a popíše, jakých změn v našem vnímání je zapotřebí a proč. Nejprve si však uveďme některá fakta o aktuálním stavu lidstva, přičemž se zaměřme na situaci v Izraeli. Znalost těchto skutečností představuje důležitou pomůcku k pochopení navrhovaného řešení našich problémů.

Zhruba za posledních sto let jsme absolvovali obrovský skok ve vědeckém a technologickém pokroku, a přesto si připadáme bezmocní a rozpačití, máme-li čelit eskalujícím jevům v mnoha oblastech. Mnozí z nás jsou se svým životem nespokojeni a obecně narůstá pocit nejistoty, bezvýznamnosti, frustrace a hořkosti. Uvedené pocity často vedou k požívání sedativ, drog a dalších látek, jež všechny slouží jako náhradní či alternativní prostředky našeho naplnění.

Morem jednadvacátého století jsou nervozita a deprese. Světová zdravotnická organizace (WHO) prohlásila, že nějaký duševní problém bude v životě sužovat každou čtvrtou osobu. Za posledních padesát let výrazně narostl počet lidí, kteří trpí depresí. Nejnovější poznatky hovoří o tom, že deprese se vyskytuje ve stále mladším věku. Očekává se, že duševní potíže, a to především deprese, budou kolem roku 2020 druhou nejčastějším zdravotním problémem.

Deprese představuje jednu z hlavních příčin sebevražd, každý rok si vezme život více než milion lidí a deset až dvacet milionů se o to pokusí. Pokusy o sebevraždu obecně, a zejména mezi dětmi a mladistvými, se vykazují křivkou s jasnou stoupající tendencí.
Ministerstvo zdravotnictví v Izraeli vydalo prohlášení, že sebevraždy jsou v Izraeli, podobně jako v dalších západních rozvinutých zemích, druhou nejčastější příčinou smrti mezi dětmi a mladistvými. Mnoho lidí ze zdravotnické sféry věří, že fenomén sebevražd odráží celkový nezdravý stav společnosti.

V posledních desetiletích se užívání drog přeměnilo z marginálního jevu na zásadní téma celého světa, takže dnes jsou jím ovlivněny všechny vrstvy společnosti. Je známo, že drogy jsou zneužívány mladistvými, navíc se však s nimi děti seznamují již na základní škole. Průzkum z roku 2005, jenž byl veden izraelským protidrogovým úřadem, odhalil, že ve srovnání s posledními údaji došlo v užívání drog mezi mladými lidmi k alarmujícímu nárůstu.

V USA dosahuje počet lidí, kteří přiznávají, že alespoň jedenkrát za život požili drogu, přibližně 42 % z celkové populace. V Evropě se konzumace kokainu vyšvihla na otřesnou rekordní výši 3,5 milionu spotřebitelů, mezi nimiž narůstá počet vysoce vzdělaných lidí ze západní části kontinentu.

Dokonce dochází i k ústupu instituce rodiny. Stále častěji se řeší rozvody, odcizení a domácí násilí. V Izraeli se rozvádí každý třetí pár, ve Švédsku a Rusku přistupuje k rozvodu 65 % sezdaných.
Izraelská policie v roce 2004 udává 9400 nových případů, jejichž vedení bylo zahájeno proti rodičům zneužívajícím vlastní děti, ve srovnání s 1000 případy v roce 1998. V roce 2004 bylo navíc 200 000 žen vyhodnoceno jako oběti domácího násilí páchaného jejich partnery.

Zpráva o chudobě z roku 2006 uveřejněná izraelskou institucí sociálního zabezpečení odhalila, že chudoba se rozšiřuje a socioekonomická propast se prohlubuje. V Izraeli dnes každé třetí dítě vyrůstá v chudé rodině a každá pátá rodina žije pod hranicí chudoby.
Mladší generace trpí absencí hodnot a ideologie, zatímco vzdělávací systém je bezmocný a v úpadku. Násilí a delikvence mladistvých stoupají, přičemž 90 % studentů tvrdí, že se stali svědky pravidelného obtěžování a násilí na školní půdě. Podobné procento učitelů přiznává, že nedisponují prostředky k tomu, aby se s násilím a vzpurností ve vzdělávacím systému vyrovnali.

Vzhledem k tomu, že jsme si na tyto jevy zvykli, ani nás vlastně tolik neznepokojuje, že nabírají na intenzitě. Zatímco v minulosti byly považovány za zcestné, v současnosti se staly normou. Nedostává se nám nástrojů na to, abychom se s takovými nesnázemi poprali, a tak jejich existenci akceptujeme, abychom snížili utrpení, které nám působí. Jedná se o přirozený obranný mechanismus, jejž jsme si vypěstovali, nicméně to neznamená, že věci nemohou být jinak, a to určitě lépe, než jsou nyní.

1 Vše je touha

Jedna příčina, jedno řešení

Již v přemluvě jsem zmínil, že mnozí z nás již cítí, jak se na úrovni globální i osobní rozvíjí krize. Dotýká se samozřejmě celé přírody – neživé, rostlinné i živočišné – a také lidské společnosti. Nestačí proto zaměřit se na specifické oblasti, nýbrž je nutné lokalizovat kořen problémů a s cílem nápravy tyto problémy řešit.

Tato část knihy ukáže, že za všemi negativními jevy se skrývá jediná příčina. Jakmile ji pochopíme, dokážeme vyhodnotit jediné, komplexní řešení.
Začneme tím, co víme o lidské povaze a povaze světa. Pokud jim spolu s jejich pravidly a aspekty lépe porozumíme, dokážeme rozpoznat, kde se dopouštíme chyb. Tak budeme schopni nejprve skoncovat s problémy ve svém životě a následně vykročit k mnohem jasnější budoucnosti.
Studium rozličných podstat odhaluje, že primární touha každé látky a objektu tkví v zachování existence. Tento záměr nicméně každá substance vyjadřuje jinak.

Pevné objekty mají určitý tvar, který je stálý a daný, takže je složité proniknout za jeho hranice, zatímco jiné formy se chrání pohybem a změnou. Proto se musíme sami sebe zeptat, co způsobuje, že se každá substance chová jistým způsobem, a odděluje se tak od ostatních materiálů? Co konkrétní formě hmoty přikazuje, jak se má chovat?

Substance se v tomto směru do jisté míry podobají počítačovému monitoru. Na nás může obrázek na monitoru udělat dojem, ovšem počítačový expert vnímá tentýž obraz prostě jako kombinaci pixelů a barev. Technika zajímají pouze různé parametry, jež onen obraz tvoří. Lidé, kteří si s počítači rozumějí, chápou, že počítačový obrázek je jen povrchní zobrazení určité kombinace těchto sil. Vědí, které prvky potřebují upravit, aby docílili jasnějšího, zářivějšího a ostřejšího obrazu, a na to se soustřeďují.

V mnoha ohledech odráží stejným způsobem svou jedinečnou, inherentní kombinaci sil každý objekt a systém včetně lidstva a lidské společnosti. Chce-li se člověk vyrovnat s určitým problémem, musí začít tím, že pochopí chování hmoty na různých úrovních. Proto musíme proniknout hlouběji do inherentní síly, jež určuje a tvaruje hmotu.

Síla vlastní každé hmotě a předmětu se obvykle nazývá vůle existovat. Určuje tvar konkrétní podstaty a stanovuje její vlastnosti a chování.
Vůle existovat se vyskytuje v nekonečném množství podob a kombinací, což je základem vší podstaty na světě. Vyšší stupeň podstaty odráží větší touhu existovat, přičemž u každého stupně podstaty – neživého, rostlinného, živočišného a řečového (lidského) – se profilují rozdílné touhy a vyvolávají se v nich a rozvíjejí různé procesy.

Touha existovat se řídí dvěma principy: 1) udržením aktuálního tvaru, ve smyslu pokračující existence, a 2) přidáním si čehokoli, co pro existenci považuje za nutné. Touhou něco si přidat se odlišují různé stupně hmoty. Podívejme se na tuto teorii blíže.
Nejmenší je touha existovat na úrovni neživé přírody. To proto, že neživé objekty vykazují jen malé potřeby a za účelem své existence si z vnějšku nepotřebují přidávat vůbec nic. Jediným jejich přáním je zachování aktuálního tvaru, struktury a vlastností. Navíc odmítají cokoli cizího. Poněvadž jejich jediným přáním je nezměnit se, nazývají se neživé.

Na rostlinné úrovni je touha existovat silnější. Od neživé se rostlinná zásadně liší tím, že se mění. Rostlinná úroveň se za účelem zachování existence na rozdíl od neživé neusazuje, nýbrž prochází jistými procesy.
Na rostlinné úrovni je tudíž postoj vůči životnímu prostředí aktivní. Rostliny se například natáčejí za sluncem a kořeny vysílají ke zdrojům vlhkosti. Jejich existence závisí na prostředí – na slunci, dešti, teplotě, vlhkosti a suchu. Z něj rostlinná sféra získává vše, co je nezbytné k přežití, rozkládá je a vytváří z nich vše, co potřebuje. Poté vylučuje, co jí škodí, a roste. Je mnohem více závislá na životním prostředí. Má vlastní životní cyklus – rostliny žijí a umírají. Exempláře stejného druhu nicméně rostou, kvetou a vadnou podle týchž pravidel. Jinými slovy všechny rostliny určitého druhu fungují týmž způsobem a specifické elementy v rámci druhu nedisponují vlastní odlišností.

Čím vyšší vůlí existovat je forma obdařena, tím více závisí na prostředí a je na něj citlivější. Toto spojení je ještě více pozorovatelné na stupni živočišném, kde je vůle existovat ještě větší než na úrovni rostlinné. Živočichové žijí většinou ve skupinách, stádech. Jsou velmi mobilní a musí se neustále přemisťovat, když hledají potravu a vhodné podmínky k životu. Zvířata pojídají další zvířata nebo jiné rostliny a spoléhají na ně jako na zdroj energie, která umožňuje přežití.

Na živočišném stupni lze sledovat projevy jisté úrovně vývoje osobnosti, takže živočich zakouší individuální pocity a emoce, což mu propůjčuje jedinečný charakter. Vnímá pak své prostředí na osobní úrovni, přibližuje se k tomu, co mu prospívá, zatímco od toho, co mu škodí, se vzdaluje.

I cyklus života mají živočichové individuální. Na rozdíl od rostlin, kterým roční období určuje průběh života, živočichové žijí a umírají podle svého vlastního času.
Největší míru vůle existovat vykazuje stupeň lidský. Člověk je jediný tvor zcela závislý na ostatních a jenom on vnímá minulost, současnost a budoucnost. Lidé ovlivňují prostředí a prostředí ovlivňuje je. Tudíž se donekonečna měníme, a to nejen proto, že jsme v současné situaci šťastní, nebo nešťastní, nýbrž kvůli tomu, že si uvědomujeme ostatní, což nás nutí chtít vše, co ti ostatní mají.

Nadto chceme vlastnit víc, než mají oni, nebo něco, co mít nikdy nebudou, čímž si míníme vylepšit nejen své postavení vůči nim, ale také svůj pocit sebeuspokojení. To je důvod, proč se vůle existovat v případě člověka nazývá ego, touha užívat si nebo vůle získávat potěšení, což kabalisté označují vůlí získávat.

Rabí Jehuda Ašlag, známý jako Baal Hašulam, o tom říká: „Vůle získávat je celou podstatou stvoření, od počátku do konce. Takže veškerá nespočetná stvoření, včetně jejich nesčetných nehod a způsobů, kterými k nim dochází, jež se kdy vyskytla nebo vyskytnou, jsou pouze měřítkem hodnot vůle získávat a jejich změnami.“

Lidé nejsou pouze lehce vyvinutější bytosti; od živočišného stupně se liší zcela zásadně. Po narození je lidské stvoření bezmocným tvorem. Ale jak rosteme, všechny ostatní překonáváme. Rozdíl mezi čerstvě narozeným teletem a dospělým býkem spočívá především ve velikosti, nikoli v moudrosti. Lidské nemluvně je však prakticky bezmocné a zcela nesamostatné, ovšem během mnoha let postupně roste a vyvíjí se.
Vývoj zvířecího mláděte se proto výrazně odlišuje od vývoje lidského batolete. Naši mudrci praví toto: „Jednodennímu teleti se říká vůl.“ To znamená, že jakmile se tele narodí, je považováno za vola, protože i když poroste, sotva tím získá nějaké zásadní kvality.

Na rozdíl od ostatních tvorů potřebují lidé ke svému vývoji mnoho let. Když se dítě narodí, stěží něco chce. Jenže jak roste, jeho vůle získávat nabírá na intenzitě a ohromně se rozvíjí. Jakmile se objeví nová touha, vyprodukuje nové potřeby a člověk cítí, že je musí uspokojit. Míní-li nové potřeby úspěšně uspokojit, vyvíjí se mu mozek, neboť začíná přemýšlet nad způsobem, jak to provést. Z toho vyplývá, že intelektuální a koncepční vývoj mozku představuje následek zintenzivnění naší touhy užívat si.

Fungování popsaného principu lze vysledovat, jestliže se zaměříme na to, jak vychováváme své děti. Chceme jim pomoci růst, a tak pro ně vymýšlíme hry, které jsou pro ně výzvou. Touha uspět ve hře je nutí vymýšlet nové způsoby, jak se s ní vypořádat, což jim pokrok usnadňuje. Čas od času hru ztížíme, abychom je podpořili ve vývoji, a přispěli tak k dalším pokrokům. Z toho vyplývá, že člověk nikdy není schopen vyvíjet se, dokud necítí, že mu něco chybí. Pouze pokud něco chceme, aktivujeme svůj intelekt a dumáme, jak bychom mohli svých tužeb dosáhnout.

Naši vůli získávat podporuje skutečnost, že lidský tvor sestává z obojího – intelektu i emocí: mysl a srdce se navzájem doplňují a zvyšují naši schopnost vnímat věci, jež mohou vyvolat potěšení. Naše síla vůle proto není omezena časem ani místem. Nemůžeme sice vnímat například události, jež se přihodily před tisíci lety, můžeme je však (a skutečně dokážeme) pochopit, čímž neschopnost vnímat je kompenzujeme.

Prostřednictvím intelektu pak umíme zajít tak daleko, že je můžeme skutečně zažít. Možný je také opak. Pokud něco cítíme a chceme zjistit, jak nás to může ovlivnit, pozitivně, či negativně, analyzujeme situaci intelektem a propojujeme to s pocitem, který z daného objektu máme. Takto nám mysl a srdce rozšiřují vnímání času a místa, až cítíme, že nás nic neomezuje. Díky tomu může osoba, jež žije v jistém čase či na jistém místě, chtít jednat jako někdo, o kom slyšela, přestože objekt obdivu jí byl časově či místně výrazně vzdálen. Proto se lidé někdy touží podobat nějaké velké historické osobnosti.

Je-li naše vůle získávat uspokojena, vnímáme ji jako potěšení. Pokud své touhy uspokojit nedokážeme, cítíme se prázdní, frustrovaní, ba dokonce začínáme trpět. Kvůli tomu závisí naše štěstí na tom, zda naše tužby byly, či nebyly naplněny. Jakýkoli krok, od těch nejjednodušších po nejkomplexnější, činíme proto, abychom dosáhli jediné věci – zintenzivnění potěšení či zmenšení bolesti. Jedná se vlastně o dvě strany téže mince.

Baal Hašulam v eseji Mír píše: „Přírodní badatelé velmi dobře vědí, že bez motivace ve smyslu vlastního obohacení se člověk nedopustí sebemenšího pohybu. Jestliže například zvedne ruku ze židle na stůl, udělá to proto, že si myslí, že mu tento přesun přinese větší požitek. Kdyby si to nemyslel, nechal by ruku po zbytek života na židli, aniž by jí hnul o píď, natož ještě s velkým úsilím.“

Hodnotíme-li lidi ve srovnání se zbytkem přírody, zjišťujeme, že jejich jedinečnost nespočívá pouze ve vůli a v kvalitě tužeb. Vychází také ze skutečnosti, že naše touhy neustále narůstají a mění se, a to jak za života jedince, tak během generací. Zkoumání evoluční historie dalších druhů ukazuje, že před několika tisíci lety byli například primáti prakticky identičtí s dnešními potomky. Je pravda, že u primátů dochází ke změnám jako u kteréhokoli prvku v přírodě. Jedná se však o biologické změny, jež se podobají těm, které se jako geologické vyskytují u minerálů. Za tutéž dobu ovšem lidstvo prošlo zásadními změnami.

POKRAČOVÁNÍ

Evoluce lidské touhy po potěšení

Evoluce lidské touhy po potěšení způsobila, že člověk cítí neustálou potřebu vyvíjet, vynalézat a objevovat nové věci. Větší touha znamená větší potřeby, jež přinášejí bystřejší intelektuální a vnímací schopnosti. Takto růst vůle získávat ovlivňoval evoluci lidstva:


Nejprve se vůle užívat si projevovala fyzickými touhami, jako je touha přežít, rozmnožovat se a mít rodinu. Tyto touhy existují od počátku lidstva. Jenže člověk je tvor společenský, a tak se v nás zrodily další takzvané lidské či společenské touhy, jako je touha po bohatství, cti, nadřazenosti a slávě. Změnily tvář lidstva, neboť představily společenské třídy, hierarchické systémy a změny v socioekonomických strukturách.

Následně přišla touha užívat si vědění, již doprovází vývoj vědy, vzdělávacích systémů a kultury. Její stopy se prvně objevily během renesance a rozvíjely se během průmyslové a vědecké revoluce až do dnešního dne.
Dalšími projevy touhy po vědění byl nástup osvícenství a sekularizace společnosti: tato touha totiž vyžadovala, aby člověk chápal vše o realitě, jež ho obklopuje. Proto vyhledával stále další informace a chtěl všechno zkoumat a řídit.

Pokud sledujeme lidskou evoluci v oblasti kultury, vzdělávání, vědy a technologie a chápeme, že všechny uvedené procesy byly vedeny touhami, dojdeme k závěru, že postupně se vyvíjející touhy také působily při všech našich nápadech, vynálezech a zlepšeních. Všechno jsou pouze technické nástroje, které byly vyvinuty, aby naplnily potřeby, jež aktuální touhu vyvolaly.
Tento proces evoluce touhy se neděje pouze v celém lidstvu napříč dějinami; odehrává se také v soukromém životě každého z nás. Touhy, o nichž hovořím, se v nás objevují jedna po druhé ve škále kombinací a řídí kurz našeho života.
Naše touha užívat si je ve skutečnosti jakýmsi vnitřním motorem, který nás žene vpřed a vyvolává procesy, jež se posléze v lidské společnosti rozvíjejí. Evoluce našich tužeb je nekonečná a určuje jak naši současnost, tak naši budoucnost.

2 Hranice potěšení

Na tomto světě existují pouze dvě tragédie. Jednou je nedostat, co člověk chce, a druhou dostat to. Druhá je mnohem horší; ta druhá je skutečná tragédie!
Oscar Wilde.

Ať už potěšení, které zkoumáme, pramení z vědění, nadvlády, respektu, bohatství či vlastního potěšení, z jídla nebo sexu, zdá se, že největší radost zažíváme ve všech uvedených případech při onom kratičkém setkání mezi touhou a jejím uspokojením. Potěšení se totiž od okamžiku, kdy touhu začínáme naplňovat, zmenšuje. Může trvat minuty, hodiny nebo dny, nicméně pohasíná. Dokonce i když snahou něco získat strávíme mnoho let, například jde-li o prestižní místo, jakmile je máme, pocit potěšení ztrácíme.
Potěšení, jež touhu uspokojí, je evidentně také tím, co ji ukončí.

Prodchne-li navíc ona radost naši touhu a vzápětí se vytratí, vzbudí to v nás novou touhu užívat si, jež však bude dvakrát silnější než ta původní. Co nás uspokojí dnes, neuspokojí nás zítra. Chceme víc, mnohem víc. Tak se uspokojením jedněch tužeb posilují další naše touhy a nutí nás, abychom na jejich uspokojení pracovali ještě mnohem usilovněji.

Jakmile naše touha získávat věci zeslábne, zeslábne i náš pocit ze života a naše vitalita. Takto poskytuje lidská společnost každému jedinci neustále nové touhy, které mu na další prchavý okamžik dávají smysl života. Avšak my si zas a znovu na okamžik připadáme naplněni, jenže pak jsme opět jako vycucnutí, jen abychom zakusili větší frustraci.
Dnešní společnost nás pobízí, abychom získávali víc a víc, abychom skoro všechno kupovali, i když na to nemáme prostředky. Agresivní marketing, potřeba dosáhnout na sociální normy a jednoduchost, s jakou lze získat úvěr, nás vedou k tomu, že nakupujeme vysoko nad výši svého příjmu.

A to i přesto, že jakmile si něco pořídíme, nadšení z toho, že vlastníme novou věc brzy opadne, jako by tu ani nikdy nebylo. Zato splátky s námi zůstávají roky. V takových případech se zklamání z nákupu časem nezapomíná, ba spíše se hromadí. Ani bohatství nepřináší štěstí. Nový výzkum pod vedením profesora Daniela Kahnemana odhaluje obrovskou mezeru mezi hodnocením efektu parametrů, jako jsou bohatství a fyzický stav, na náladu člověka v podání „normální osoby“ a jejich skutečným dopadem podle měření provedených v rámci daného výzkumu. Výzkum měřil každodenní náladu lidí a mezi lidmi bohatými a chudými nezjistil žádný výrazný rozdíl. Negativní nálady (zlost a nepřátelství) se navíc častěji vyskytovaly u lidí bohatých. Jedno z vysvětlení pro absenci silnější vazby mezi bohatstvím a každodenním štěstím zní, že si na komfort a nový životní standard rychle zvykáme a okamžitě chceme ještě víc.

Hranice touhy užívat si lze shrnout slovy Baala Hašulama: „Tento svět je stvořen s touhou po velkém bohatství a prázdnotou bez něj. K získání majetku je vyžadován pohyb. Je ovšem známo, že nadbytek pohybu lidi bolí… Zároveň je však nemožné zůstat prost majetku… Proto volíme mučení pohybem, abychom majetek nabyli. Avšak jelikož veškerý jejich majetek je jen pro touhy a ‚ten, kdo má jednu porci, chce porci dvojitou, člověk nakonec umírá pouze s tím, že má ‚v rukou půlku své touhy‘.

Nakonec trpí obousečně – jednak proto, že jej stále více bolí příliš mnoho pohybu, a jednak proto, že se lituje, neboť nedisponuje majetkem, který potřebuje za účelem naplnění prázdné poloviny.“
Z toho vyplývá, že touha užívat si nás staví do zjevně nemožné situace. Na jednu stranu naše touhy neustále rostou. Na stranu druhou nám jejich naplnění, jež nás stojí tolik úsilí a práce, dopřeje jen krátkodobé uspokojení, kvůli kterému se cítíme zpola prázdní.

Ošálení touhy užívat si

Lidstvo v průběhu času vyvinulo různé metody, jak by se s neschopností uspokojit potřebu užívat si mohlo vyrovnat. Většinou se zakládají na dvou principech, které naši touhu v podstatě ošálí: 1) na principu osvojení uspokojujících zvyků a 2) na principu snižování touhy užívat si.
První spoléhá na nabývání zvyků prostřednictvím podmíněnosti. Nejprve se dítě naučí, že jisté jednání bývá odměněno. Jakmile požadované jednání zvládne, získá za odměnu uznání učitelů a společnosti. Dítě roste, odměny se postupně vytrácejí, zato však dotyčné jednání zůstává v mysli dospělého zavedeno jako užitečné.

Jakmile si člověk zvykne vykonávat jisté kroky, stane se pro něj uspokojujícím již jejich samotné provádění. Proto onu činnost odvádíme velmi pečlivě a dokážeme-li ji vylepšit, cítíme velké zadostiučinění. Tento modus operandi je navíc obvykle doprovázen příslibem budoucího ocenění, někdy dokonce post mortem.

Druhý princip staví na omezování touhy užívat si. Chtít a nemít je totiž mnohem smutnější než nechtít vůbec. V prvním případě dotyčný trpí, zatímco ve druhém je spokojený s tím, co má. Východní učení přivedla tyto metody až do extrému a vyvinula širokou škálu způsobů, jak lze intenzitu touhy užívat si zmírnit. Využívaly k tomu duševní i fyzické cvičení, díky němuž intenzitu utrpení snižovaly.

Dokud se budeme věčně zaměstnávat honbou za dalším potěšením, zachováme si přinejmenším svůj denní režim a naději. Navzdory možnému pocitu, že nám něco chybí a jsme nespokojení, protože nemáme, co chceme, už jen pouhá honitba za vytouženým potěšením často slouží jako přijatelná náhražka za skutečné naplnění touhy. Lov způsobuje, že se cítíme živí, neboť tak bez přestání sledujeme nové cíle a nové touhy a doufáme, že se uspokojíme buď jejich uskutečněním, nebo alespoň tím, že budeme dřít, abychom jich dosáhli.

Zdá se, že dosud jsme tyto metody využívali moudře. Ovšem uvedená řešení jsou stále méně účinná, jelikož touha užívat si sílí. Narůstající egoismus lidstva již neumožňuje, abychom se podrobili falešným rozhodnutím nebo abychom touhu utišili. To je zřejmé v každé oblasti života, a to od úrovně velmi osobní až po úroveň celého lidstva.

Jeden takový příklad, který zesílení ega ilustruje, je úpadek instituce rodiny. Zintenzivněný egoismus v první řadě udeří na rodinné vztahy obecně, a zejména pak na vztahy mezi manželem a manželkou, neboť naši druhové jsou obvykle našimi nejbližšími. Rostoucí ego nám ztěžuje to, abychom náleželi sobě navzájem a svým rodinám.

Dříve byla instituce rodiny před otřesy chráněná; byla ostrovem stability. Jestliže se ve světě vyskytly problémy, odcházeli jsme a bojovali. Měli-li jsme trable se sousedy, vždy jsme se mohli přestěhovat. Rodinná jednotka vždy bývala bezpečným přístavem.
Dokonce i když jsme ve skutečnosti v rodině zůstat nechtěli, zůstali jsme, kvůli dětem nebo kvůli rodičům, kteří potřebovali naši péči. Jenže dnes je naše ego tak přefouknuté, že nebereme ohledy na nic. Tento fakt dokazují rozvody a neúplné rodiny, jejichž počet narůstá, navzdory velkým obtížím, jež znamenají pro děti. Nedávný vzestup v počtu domovů pro seniory, tedy instituce, která v minulosti vůbec neexistovala, představuje ještě další svědectví o rozpadu rodiny.

Zesílení ega s sebou nese také globální efekty, jejichž následky jsou dalekosáhlé a staví nás do bezprecedentní situace. Na jedné straně nám globalizace ukazuje, jak jsme všichni propojeni – z hlediska ekonomiky, kultury, vědy, vzdělávání a ve všech dalších oblastech. Na druhou stranu se naše ega dostala do stavu, ve kterém nedokážeme vystát další lidi.
Opravdu jsme vždy byli jednotlivými součástmi jediného systému. Ovšem až dodnes jsme si toho nebyli vědomi. Příroda to dává najevo dvěma silami působícími zároveň: přitažlivá síla nás všechny spojuje do jednoho a odpudivá nás navzájem odpuzuje. Jakmile tedy tyto dvě síly začnou svou orientaci projevovat výrazněji, začínáme zjišťovat, jak závislí jsme, a zároveň se pod tlakem narůstajícího ega proti této závislosti bouříme. Neučiníme-li přítrž narůstající netolerantnosti, odcizení a zášti, nakonec se navzájem zničíme.

Bal Hašulam varoval před tímto nebezpečím již dávno. Než zemřel, vysvětloval, že pokud prudce neodbočíme z egoistické cesty, ocitneme se ve třetí, nebo dokonce čtvrté světové válce. Upozorňoval, že půjde o války jaderné, jež skončí vymýcením většiny světové populace.
Albert Einstein vyjádřil podobné obavy v telegramu z 24. května 1946: „Uvolněná síla atomu změnila všechno, až na způsob našeho myšlení, a tak se řítíme k nevídané katastrofě.“ Dnes zní jejich slova bohužel aktuálněji než kdy jindy.

V celé historii jsme věřili, že před námi jsou lepší časy, že dosáhneme pokroku ve vědě, technologii, kultuře a vzdělání, díky čemuž bude náš život kvalitnější a šťastnější. Jedno z míst, jež tuto víru ukazuje nejlépe, je Raketa Země, atrakce v Epcotu v Disney Worldu v Orlandu, který byl postaven na počátku osmdesátých let minulého století. Návštěvníci jsou zde provázeni po zastávkách v podobě historických mezníků v evoluci lidstva. Cesta začíná u prehistorických jeskynních maleb, pokračuje všemi důležitými body lidské evoluce, jako jsou například počátky používání papíru a dřeva, a končí dobytím vesmíru člověkem. Atrakce je navržena dle převažujícího postoje své doby, a proto je konstruována jako óda na člověka. Lidské dějiny jsou prezentovány jako neustálý pochod k dokonalému štěstí s výmluvným postojem: „Bude to tu zítra, a pokud ne zítra, pak pozítří; ne-li pro naše děti, tak pro naše vnoučata.“

Uběhlo pár let a tento optimistický přístup již neplatí. Každý z nás má vše, o čem by před sto lety mohl jen snít – nekonečné možnosti rekreace, cestování, odpočinku, sportu – seznam je bez konce, a přesto již v lepší budoucnost nevěříme. Dříve růžový obrázek se proměnil v černající se temnotu, na niž ukazují nárůsty sebevražd, násilí, teroru, ekologických tragédií a dále sociální, ekonomické a politické nestability.

Stojíme na křižovatce. Začínáme střízlivět a chápat, že jasná budoucnost není samozřejmostí. Místo toho se zdá pravděpodobnější, že naše děti nebudou mít tak dobrý život jako my. Pocit komplexní krize jak na individuální, tak na kolektivní úrovni vychází z povědomí, že nic z toho, co jsme vyvinuli, nedokázalo vytvořit trvalé štěstí.

Zde koření také pocity, jako jsou bezvýznamnost a prázdnota; proto jsou deprese a drogy záhubou dneška. Jedná se o výrazy bezmoci, jež nastupuje, poněvadž nevíme, jak uspokojit své touhy užívat si. Naše ega došla do bodu, kde je neuspokojí nic, co už znají.
Typickým důkazem pociťované bezmoci je postoj k životu, který sledujeme u mladých lidí. Mnozí přistupují k životu velmi odlišně od svých rodičů v témže věku. Mají před sebou celý širý svět s nespočtem příležitostí uspět a realizovat se. Přesto jich stále více o tyto cíle ztrácí zájem. Jako by na realizaci svého velkého potenciálu neměli žádný zájem a jako by předem věděli, že nakonec to bude k ničemu.

Také vidí ve svém okolí dospělé, již se tolik snaží, a přitom stále nejsou šťastní. Takové postřehy je stěží dovedou k touze pracovat! Pro rodiče je těžké porozumět, proč je tomu tak, protože za svého mládí byli tolik odlišní. Je to proto, že každá generace si nese zkušenosti, zážitky a rozčarování předchozích generací.

Situaci nám odteď nepomůže vylepšit žádné známé řešení. Teprve tehdy, až pochytíme základ přírody, podle něhož žije každý živý organismus, jakož i celá příroda, dokážeme pochopit, kde chybujeme. Chceme-li mít smysluplný, bezpečný a klidný život, musíme znát dokonalou metodu, jak uspokojit touhu užívat si, své ego.

3 Altruismus je zákon života

Při zkoumání přírody narážíme na jev zvaný altruismus. Tento pojem pochází z latinského slova alter, což znamená jiný. Francouzský filozof z 19. století Auguste Comte altruismus definoval jako opak egoismu. Další běžné definice altruismu jsou láska k ostatním, oddanost sebe sama vůči lásce k ostatním, přílišná štědrost a neegoistická starost o ostatní.

Altruismus je podobně jako egoismus termín, který se nehodí k žádnému jinému tvorovi než k člověku. Jde o to, že koncepty jako záměr a svobodná vůle se vztahují pouze k lidskému druhu. Ostatní tvorové svobodu volby nemají. Činy v podobě dávání a dostávání, příjmu a výdaje, jakož i lovu a sebeobětování mají ostatní zvířata geneticky zakódované. My však tyto termíny na živočichy budeme aplikovat a používat je v souvislosti s nimi, abychom snáze vysvětlili zákony přírody a vyvodili z nich závěry pro lidi.

Na první pohled příroda vypadala jako kruh egoistů, kde přežívají jen nejsilnější. To vedlo badatele k vymýšlení různých teorií, jež vysvětlují přímé i nepřímé motivy živočichů k altruistickému jednání. Podrobnější zkoumání a širší perspektiva však ukazují, že ve skutečnosti každá bitka či konfrontace zvyšuje rovnováhu v přírodě i vzájemnou podporu přežití. Zmíněné bitvy vedou ke zdravější přírodní populaci a celkově dokonalejší evoluci všech tvorů.

Další příklad rovnováhy v přírodě lze zmínit z počátku 90. let v Severní Koreji, kdy se tamější vláda rozhodla zbavit pouličních koček, které začaly být na obtíž. Několik týdnů po vymýcení většiny koček došlo k výraznému nárůstu počtu myší, krys a hadů. Severokorejská vláda musela nakonec nerovnováhu napravit tak, že dovážela kočky ze sousedních států.

Další klasický příklad představují vlci. Obvykle je považujeme za neklidná a nebezpečná zvířata. Když však došlo ke snížení vlčí populace, ozřejmilo se, že významně přispívají k udržování vyrovnaného stavu zvěře, divokých prasat a hlodavců. Ukázalo se, že na rozdíl od lidí, kteří raději loví zdravá zvířata, vlci loví především ta, jež jsou nemocná a slabá, a tak přispívají k zdraví zvířeny v dané oblasti.

A tak čím dále proniká vědecký výzkum, tím více vychází najevo, že všechny části přírody jsou vzájemně propojenými součástmi jediného komplexního systému. Jestliže se na přírodu podíváme skrz vlastní emoce, často cítíme, že umí být krutá. Jenže pojídání jednoho tvora druhým ve skutečnosti zaručuje harmonii a zdraví kolektivního systému. Každou minutu v našem vlastním těle umírají miliony buněk a miliony dalších se rodí. Přesně na tom záleží pokračování života!

Harmonie mezi buňkami živého organismu

V každém mnohobuněčném organismu funguje úchvatný jev. Pokud budeme každou buňku zkoumat jako samostatnou jednotku, uvidíme, že funguje egoisticky a myslí jen na sebe. Jestliže ji však budeme studovat jako součást systému, vypozorujeme, že si bere jen minimum potřebné pro sebezáchovu, zato většinu aktivity věnuje ve prospěch těla. Chová se jako altruista, myslí pouze na dobro těla a podle toho se chová.
Mezi všemi buňkami v těle musí panovat absolutní harmonie. Jádro každé z nich obsahuje genetický kód, který pokrývá veškeré informace o daném těle. Teoreticky se jedná o sumu informací, jež jsou třeba k znovuvytvoření celého těla.

Každá buňka si musí uvědomovat celé tělo. Musí vědět, co tělo potřebuje a co pro ně může udělat. Kdyby tomu tak nebylo, tělo by nepřežilo. Buňka existuje ve stavu uvažování o těle jakožto celku. Všechny její činnosti, počátek a konec jejího dělení, specifikace buněk a pohyb k určitému místu v těle nastávají v souladu s potřebami těla.

Propojenost vytváří život na nové úrovni

Přestože všechny buňky v našem těle obsahují identické genetické informace, každá z nich aktivuje v závislosti na svém umístění a funkci jejich různou část. Když se embryo teprve začíná vyvíjet, všechny jeho buňky jsou identické. Ovšem s tím, jak roste, se buňky diferencují a každá získává vlastnosti jistého druhu.

Takže všechny mají vlastní mysl či povědomí, nicméně vzájemné altruistické propojení jim umožňuje vytvořit nového tvora, úplné tělo, jehož mysl a povědomí patří k vyššímu stupni a neobsáhne je jedna konkrétní buňka, nýbrž až propojení všech.

Rakovinotvorná buňka je egoistická

Zdravé buňky se definují širokou škálou pravidel a omezení, zatímco rakovinotvorné žádná omezení neberou v potaz. Rakovina je stav, kdy je tělo ničeno vlastními buňkami, které se začaly nekontrolovaně množit. Rakovinné buňky se totiž při rozmnožování agresivně dělí, a to bez ohledu na potřeby okolí a příkazy těla.
Ničí své prostředí, a tak vytvářejí volný prostor pro sebe a svůj růst. Sousedící cévy nutí, aby vrostly do výsledného nádoru, aby jej vyživovaly, a tak si podmaňují celé tělo.

Egoistickým jednáním zkrátka rakovinné buňky způsobí smrt těla. Fungují tak navzdory tomu, že jim to nepřináší žádný prospěch. Opak je vlastně pravdou, neboť smrt těla znamená smrt také pro jeho atentátníky. Způsob, jakým se rakovinné buňky zmocňují těla hostitele, je vede k vlastnímu zániku. Proto živí-li egoismus sám sebe, vede tím všechno ke smrti včetně vlastní. Egoistické chování a obecná nepozornost vůči potřebám celého těla vede přímo ke zkáze.

Jedinec versus kolektiv

Ve zdravém těle se v případě potřeby buňky vzdají vlastního života ve prospěch těla. Pokud se v nich vyskytnou chyby, jež by je mohly proměnit v buňky rakovinné, aktivuje zasažená buňka mechanismus, který její život ukončí. Strach, že by se mohla stát rakovinotvornou a ohrozit celé tělo, ji přinutí, aby se ve prospěch života těla vzdala vlastního.

Podobné altruistické chování lze sledovat, byť za jiných podmínek, na životě buněčné hlenky (Dictyostelium mucoroides). V ideálních podmínkách žije tento organismus ve formě samostatných buněk, jež si samy zajišťují potravu a nezávisle se rozmnožují. Pokud je však potravy nedostatek, spojí se a vytvoří mnohobuněčné tělo. Během stavby nového těla se některé buňky vzdají života, aby podpořily přežití ostatních buněk.

Pomoc druhým

Mnohem více příkladů altruismu v přírodě uvádí v knize Dobráci od přírody biolog zabývající se primáty Frans de Waal. V jednom popisovaném experimentu byli od sebe dva primáti odděleni průhlednou stěnou, která jim umožňovala navzájem se vidět. Každý dostával potravu v jiný čas a navzájem se ji snažily přes přepážku předávat.

Pozorování ukázala, že je-li některá opice zraněná či handicapovaná, ostatní mají tendenci zvyšovat ostražitost a péči o druhé. Chromá opice dokázala přežít dvacet let v drsném podnebí, a dokonce vychovat pět mláďat díky pomoci, již jí zajistily další opice.
Další opice duševně i fyzicky opožděná přežila díky pomoci jedné své starší sestry, která ji velmi dlouho tahala na hřbetě a chránila ji. Opice, jež přišla o zrak, měla zajištěnu speciální stráž samců. Sameček bez přestání stál u svého churavého bratra, jehož postihl epileptický záchvat, ruku držel na jeho hrudníku a pevně bránil ošetřovatelům, kteří chtěli bratra vyšetřit, aby se k němu přiblížili.

Velmi podobně jednají i další zvířata. Delfíni podporují své zraněné druhy a drží je u hladiny, aby je ochránili před utonutím. Sloni se spojili, aby pomohli jednomu z nich, jenž umíral na písku. Snažili se ho maximálně zvednout tak, že mu pod tělo zasunuli choboty a kly. Někteří si při tom kly dokonce zlomili. A konečně kamarádi sloní samičky, jež byla zasažena pytláckou kulkou do plic, se pod ní ohnuli, aby jí zabránili v pádu.

Kolektivní společnost u živočichů

V živočišném světě lze pozorovat úchvatné příklady kolektivních společenství, kde každý prvek funguje ve prospěch celku. Patří sem například mravenci, savci nebo ptáci.
Biologové Avišag a Amotz Zahaviovi zkoumali společenský život timálie šedé (Turdoides squamiceps), zpěvavého ptáka hojně se vyskytujícího v suchých zemích Středního Východu, a popsali na ní řadu altruistických jevů. Timálie šedá žije ve skupině, spolupracuje při obraně svého území a společně inklinuje k jedinému hnízdu na něm. Zatímco ostatní jedí, jedna zůstává i navzdory hladu na stráži a hlídá skupinu.

 Nalezne-li timálie potravu, nabídne ji kamarádům, než se sama nasytí. Krmí mladé jiných členů skupiny a dohlíží na každou jejich potřebu. Jestliže se přiblíží dravec, varovně piští, aby na něj ostatní členy skupiny upozornila, dokonce i když riskuje, že se sama vystaví nebezpečí. Riskuje život i proto, aby zachránila člena, kterého již predátor chytil.

Vzájemná závislost

Na vztah vzájemné závislosti naráží vědecký výzkum v bezpočtu příkladů. Jeden z nich představuje třeba juka, jež navázala symbiotický (vzájemně závislý) vztah s jedním motýlkem. Samička motýla pomáhá rostlinu oplodnit a přenáší pyl z tyčinek jednoho květu přímo na pestík druhého. Následně naklade vajíčka do místa, kde se vyvinou semínka juky. Když se larva vylíhne, krmí se rostoucími poupaty. Nicméně jich rostlině zanechá dostatek na to, aby mohla dále růst. Udržováním tohoto typu vztahu si rostlina i motýl zajišťují trvání svého druhu.

Bez nouze či nedostatku

Profesor Theodore C. Bergstrom vysvětluje v eseji napsané v roce 2002, že v životním prostředí bez lidí žijí živočichové podle toho, co je prospěšné pro prostředí, nikoli dle zákona přežití nejsilnějších, jak jsme o tom obvykle přesvědčeni. V takové společnosti si zvířata zachovávají vyrovnanou existenci a hustota populace se vždy přizpůsobuje aktuálním životním podmínkám. Žádná její část nepociťuje nedostatek ani nestrádá, pokud nedojde k nějaké nehodě, jejíž následky však živočišná společenství co nejrychleji napraví. Tato společnost přetrvává díky chování, které každému prvku umožňuje ideální podmínky k přežití a k optimálnímu využití zdrojů daného prostředí.

V přírodě vše směřuje k jednotě

Evoluce přírody dokazuje, že proces, kdy dochází ke změně světa na globální vesnici, není náhodný. Spíše se jedná o přirozenou etapu na cestě civilizace k úplné harmonii.
Podle evoluční bioložky Elisabet Sahtourisové bude na konci tohoto procesu existovat jediný systém, jehož části budou vzájemně propojeny a budou spolupracovat. Na přednášce na konferenci v Tokiu v roce 2005 Sahtourisová vysvětlila, že evoluce sestává z fází individualizace, konfliktu a soutěže, přičemž na konci každé etapy se jednotlivé prvky spojí v jediný harmonický systém.

Jako příklad použila evoluční proces života na Zemi. Před biliony lety byla země osídlena bakteriemi. Bakterie se množily, a tak začaly bojovat o přírodní zdroje, jako je potrava a teritorium. Následně se vytvořila nová entita, které přírodní podmínky vyhovovaly lépe – bakteriální kolonie.
Bakterie jsou vlastně společenstvím bakterií, jež funguje jako jediný organismus. Přesně podle těchto pravidel se začali vyvíjet jednobuněční tvorové, stali se z nich tvorové mnohobuněční, až nakonec obsáhli komplexní těla rostlin, živočichů a lidí.

Každý odlišný prvek má osobní egoistický zájem. Esencí evoluce je však skutečnost, že prvky s osobním zájmem se spojují do jediného těla a fungují v kolektivním zájmu daného těla. Proces, jímž lidstvo aktuálně prochází, považuje Sahtourisová za krok nutný k vytvoření jediné lidské rodiny – společnosti, která se bude starat o zájmy nás všech za podmínky, že budeme fungovat jako její zdravé součásti.

Prozkoumáme-li tedy podrobně prvky přírody, pochopíme, že altruismus je pro život základem. Každý živý organismus a každý systém se skládá ze soustavy buněk či součástí, jež spolupracují, navzájem se doplňují a pomáhají si. Přežívají díky altruistickému zákonu jeden za všechny a podle něj i vše sdílejí. Čím hlouběji do přírody pohlédneme, tím více příkladů reciproční provázanosti nalezneme a zjistíme, že základní zákon přírody rovná se altruistické spojení mezi egoistickými prvky.

Příroda to zařídila tak, že mají-li buňky zformovat živé tělo, musí se každá chovat vůči ostatním altruisticky. Vytvořila pravidelnost, podle níž je lepidlem, které pojí buňky a orgány do živého těla, jejich vzájemný altruistický vztah. Z uvedeného tedy vyplývá, že síla, jež tvoří život a udržuje ho, je altruistická – jde o sílu dávání a sdílení. Jejím cílem je tvořit život, který bude založený na altruistické existenci, harmonický a v němž bude mezi všemi prvky panovat rovnováha.

4 Narušení rovnováhy

Ó, člověče! Již nepátrej po původci zla; jsi jím ty.
Jean-Jacques Rousseau.

Neboť nejkrutějším zvířetem je člověk.
Friedrich Nietzsche.

Člověk je jediný živočich, který se červená. A je také jediný, který k tomu má mnoho důvodů..
Mark Twain.

Podle zákona altruismu fungují až na lidské ego všechny prvky přírody. Jsou v rovnováze se svým prostředím a vytvářejí harmonické systémy. Pokud se rovnováha naruší, organismus se začne rozpadat, takže schopnost obnovovat ji je nezbytnou podmínkou existence života.

Tělo v podstatě veškerou ochrannou sílu vydává na zachování rovnováhy. Mluvíme-li o silném či slabém těle, odkazujeme na jeho schopnost udržet si rovnováhu. K tomu je třeba, aby se každý prvek choval altruisticky k systému, jehož je součástí. To přírodě poskytuje základ úplné harmonie a dokonalosti. Jestliže se určitý prvek životním principem altruismu neřídí, narušuje tak rovnováhu. Tyto dva termíny – altruismus a rovnováha – jsou proto vzájemně propojeny jakožto příčina a následek.

Až na člověka mají všichni tvorové k dispozici jakýsi vyrovnávací software, který je nutí dělat to, co je v konkrétním okamžiku za účelem udržení rovnováhy potřeba. Vždy vědí, co činit, a tak nenarážejí na nejistotu a neznámé situace, kdy by netušili, jak se v novém prostředí chovat. Nemají svobodu jednat dle své vůle, a proto samozřejmě nedokážou změnit přírodní rovnováhu. Jako jediní nemají zmíněný vyrovnávací software instalován lidé.

Vzhledem k tomu, že příroda nám nevnukla dostatečné znalosti či instinkty ohledně existence v rovnováze s přírodou již při narození, cítíme se nejistě, nevíme, jak se v lidské společnosti správně chovat, tj. jak být v rovnováze s lidmi kolem sebe. Vyrovnaný stav je také nejšťastnější – jedná se o dokonalou situaci, kdy vše probíhá harmonicky, aniž bychom se potřebovali stavět na odpor či museli budovat ochranné zdi.

Nepřítomnost vyrovnávacího softwaru zavádí naši sociální evoluci egoistickým směrem, což se s každou další generací zintenzivňuje. Následkem toho způsob, jakým se člověk snaží uspokojit svou touhu užívat si, nebere v potaz existenci ostatních lidí. Netoužíme se altruisticky vázat s ostatními, jak se to děje v přírodě, a tedy nevíme, že právě tímto způsobem nalezneme dokonalé štěstí, po němž tolik bažíme.

Pokud se nad sebou zamyslíme, zjistíme, že skutečně uvažujeme pouze o vlastní existenci. Všechny naše vztahy s ostatními jsou prostě zaměřeny k vylepšení vlastní situace. Chceme-li si byť jen o píď přilepšit, jsme ochotni nechat úplně zmizet ty, které nepotřebujeme. Žádný jiný tvor nedokáže pustošit své okolí. Žádný jiný tvor nedokáže těžit uspokojení z toho, že utlačuje ostatní, a mít potěšení z toho, že oni trpí. Pouze člověk zakouší uspokojení za cenu žalu někoho jiného. Existuje dobře známá maxima, jež říká, že je mnohem bezpečnější kráčet po boku nasyceného lva než nasycené lidské bytosti.

Egoistické cíle, které v nás z generace na generaci narůstají, často na úkor ostatních, jsou v ostrém kontrastu se základním cílem přírody: nabídnout každému prvku optimální existenci. Proto je lidský egoismus jedinou škodlivou silou na světě, jedinou silou, jež ruší rovnováhu v celém přírodním systému.

Baal Hašulam v eseji Mír na světě píše: „Rovná stránka všech lidí na světě spočívá v tom, že každý z nás stojí připraven využít a zneužít všechny lidi kvůli vlastnímu soukromému prospěchu, a to všemi možnými prostředky a bez ohledu na to, že se vypracuje na trosce svého přítele.“ A dále dodává: „Člověk… má pocit, že všichni lidé na světě by měli podléhat jeho vládě a měli by žít k jeho soukromému užitku. A to je zákon, který nelze porušit. Jedinci se liší jen tím, co si vybírají. Jeden se rozhodne využívat ostatní proto, že mu jde o nižší touhy, jinému jde o vládu, zatímco třetímu o respekt. A co víc, kdyby na to člověk nemusel vynakládat velké úsilí, rád by si celý svět podmanil prostřednictvím všech tří: bohatství, vlády i respektu. Je však nucen zvolit si dle svých schopností a dovedností.“

Se zaujetím sledujeme, že chceme-li si vydláždit cestu ke klidnému životu, musíme nejprve řádně porozumět své egoistické povaze. Bal Hašulam tvrdí, že vlastně není náhodou, ba spíše je naprosto správné, že náš egoismus se umocňuje. To proto, abychom přesně pochopili, jak daleko jsme se vzdálili od všeobecně platného zákona reality, zákona altruismu, který tvoří základ našeho života, a abychom se přinutili onu vzdálenost upravit.

Účel zintenzivnění ega je přimět nás, abychom si uvědomili, že oproti komplexní síle přírody, jejímiž kvalitami jsou altruismus, láska a sdílení, je naše ego orientováno opačným směrem a chce „hrabat“ pouze pro sebe na úkor dalších. Dále budeme na náš opačný pól oproti přírodní síle odkazovat jako na nerovnováhu s přírodou nebo prostě nerovnováhu, zatímco osvojení si altruismu budeme označovat jako rovnováhu s přírodou.

Co nám činí potěšení?

Již výše jsme uvedli, že naše touhy se dělí na fyzicko-existenční a lidsko-společenské. Nyní se zaměříme na druhou skupinu, abychom pochopili, co způsobuje onu nerovnováhu v našich vztazích vůči ostatním lidem. Lidsko-společenské touhy se dělí do tří základních kategorií: touhy po bohatství, touhy po uznání a nadvládě a touhy po vědění. Tyto kategorie symbolizují všechna nefyzická přání, jež nás mohou napadnout. Lidsko-společenské touhy vděčí za svůj název dvěma důvodům: a) Absorbujeme je ze společnosti.

Kdybychom žili sami, po dotyčných věcech bychom nebažili. b) Uvedené touhy lze realizovat jedině ve společnosti. Máme-li být přesní, je třeba říci, že co je nezbytné k existenci, nazýváme fyzickým, a cokoli mimo to se označuje za lidsko-společenské. Můžeme sledovat, jak každičkou touhu využíváme k něčemu, co překračuje rámec toho, co je nutné k přežití. A to je vlastně důvod, proč se u nás takové touhy vyvíjejí.
V nitru každého z nás se skrývá jiná směska lidsko-společenských tužeb, jež se navíc během života mění. Někdo touží více po bohatství, jiný po cti a další po vědění. Vše představuje jiný druh či úroveň touhy.

- Bohatství symbolizuje touhu vlastnit, mít. Je to touha získat a přivlastnit si celý svět.
- Čest představuje vyšší úroveň touhy. Člověk již nechce vše „chňapnout“ jako dítě, ale uvědomuje si, že kolem něj se rozprostírá široký svět, a je ochoten celý život dřít, aby získal úctu lidí v něm. Taková osoba je dokonce ochotná za respekt platit.
Touha po penězích je primitivnější než touha po cti; jde o touhu lapit vše a připoutat to k sobě. Touha po cti však nemá zájem na zničení jiného člověka. Dotyčný místo toho u ostatních vyhledává pocit autority, nadřazenosti nad nimi a jejich respekt. Jako by šlo o touhu kupovat si svět, který však zůstává vně a toto respektuje.

- Vědění a touha po něm odpovídají ještě větší touze po nadřazenosti. Jedná se o touhu získávat znalosti, znát každý detail reality, chápat, jak vše funguje a jak lze k vlastnímu prospěchu manipulovat přírodou i lidmi. Symbolizuje touhu člověka vše řídit a všemu i vládnout prostřednictvím mysli.
Každá touha mimo rámec základních tužeb vztahujících se k přežití k nám přichází ze společnosti a pouze vůči ní se měří úspěch a neúspěch v jejich uspokojení. Dříve zmiňovaný výzkum vedený profesorem Kahnemanem ukázal, že když jsou lidé vyzváni, aby ohodnotili své štěstí nějakým stupněm, primárně je posuzují podle společenských norem.

Výzkum také ukázal, že naše štěstí pramení méně z toho, co máme, zato více ze srovnání naší situace se sousedovou. Proto také štěstí nenarůstá přímo úměrně tomu, jak bohatneme. Jestliže totiž vyděláváme více peněz, porovnáváme se s bohatšími společnostmi.
Míru svého štěstí či neštěstí tedy můžeme stanovit jediným způsobem, a to porovnáním s ostatními. Pokud jiná osoba v něčem uspěje, začneme jí závidět. Kdesi v hloubi, a někdy dokonce i navenek si přejeme, aby jiná osoba zklamala. Je to neřiditelná, automatická reakce. Jsme šťastní, jestliže ostatní selžou, protože naše relativní postavení to okamžitě vylepší.

Lidská potěšení nad rámec potřeb fyzického těla závisejí na našem postoji k ostatním a na tom, jak si vztahů s lidmi považujeme. Cítíme se dobře nikoli díky tomu, co získáváme, nýbrž díky své nadřazenosti nad ostatními, respektu společnosti, a tedy skrz sebeúctu a moc řídit, kterou nám výše uvedené garantuje.

Popsaný egoistický postoj vůči okolí vytváří mezi námi a základním zákonem přírody – altruismem – nerovnováhu a nesoulad. Naše egoistické aspirace vyvýšit se nad ostatní, užívat si na jejich úkor a oddělit se od nich odporují tlaku přírody skloubit všechny své části do altruistického spojení. Egoismus je tudíž příčinou veškerého utrpení.

V přírodě fungují zákony, jež nás ovlivňují, aniž bychom je znali. Přírodní zákony totiž platí absolutně. Jestliže člověk nějaký poruší, toto odchýlení na něj zapůsobí a přinutí ho zákon znovu poslechnout.
Většinu přírodních zákonů platných na úrovni neživé, rostlinné, živočišné a také na úrovni našeho těla již známe. Mýlíme se ovšem, že v lidských vztazích žádné neexistují. Jde o to, že dokud se pohybujeme na určitém stupni, nedokážeme jeho zákony pochopit. Uvědomíme si je až při pohledu z vyšší úrovně. Proto si zatím nezvládneme vytvořit přímé spojení mezi egoistickým chováním a negativními jevy v našem životě.

Správné používání ega

Skutečnost, že ego produkuje v přírodě nerovnováhu, ještě neznamená, že se jej musíme zříci. Pouze je nutné upravit způsob jeho používání. Lidstvo se je v průběhu historie snažilo všelijak zrušit nebo uměle potlačit, aby dosáhlo rovnosti, lásky a společenské spravedlnosti. Revoluce a společenské změny přicházejí a odcházejí, jenže všechny selhávají, poněvadž rovnováhu lze docílit jedině správnou kombinací plné moci přijímání s plnou mocí darování.

V předchozí kapitole jsme viděli, že základní zákon pro všechny živé organismy představuje altruistické spojení mezi egoistickými prvky. Tyto dva odporující si prvky – altruismus a egoismus, dávání a přijímání – existují v každé materii, tvorovi, jevu a procesu. Na materiální, emocionální či jakékoli jiné rovině vždy narazíte na dvě síly, nikoli jednu. Navzájem se doplňují a vyrovnávají, byť se prezentují různě: jako elektrony a protony, záporný a kladný náboj, odpor a přitahování, kyselina a zásada nebo nenávist a láska. Každičký prvek v přírodě udržuje vzájemný vztah se systémem, který jej podporuje, přičemž zmíněný vztah obnáší harmonické dávání a přijímání.

Příroda usiluje o to, aby nás dovedla k dokonalosti, k nekonečnému štěstí, proto nám vnukla touhu užívat si. Není třeba rušit ego; jen je musíme upravit či přesněji změnit způsob, jak touhy užívat si využíváme, a to tak, že se přeorientujeme z egoistického přístupu k altruistickému. Správná evoluce využívá plné síly touhy užívat si, jež je v nás skryta, ovšem v její upravené podobě. Vzhledem k tomu, že ego je navíc naší povahou, lze proti němu jen stěží bojovat či ho na neurčitou dobu potlačovat, protože tím bychom šli proti přírodě. Pokusíme-li se o to, zjistíme, že to nedokážeme. Ačkoli nám aktuální stav nenaznačuje, že nám příroda přeje, abychom si užívali, je to proto, že na rozdíl od každého jiného stupně v přírodě naše ega ještě nedokončila svůj rozvoj.

Baal Hašulam to vysvětluje v eseji Základ náboženství a jeho smysl takto: „U všech přírodních systémů, tedy oněch čtyř typů – neživého, rostlinného, živočišného a řečového, jež máme před očima, vidíme, že každému tvorovi, ať už jako součásti celku, nebo samostatně, se dostává účelného vedení ve smyslu pomalého a postupného růstu cestou příčiny a účinku. Podobně se k potěšujícímu smyslu vede ovoce na stromě, tj. aby nakonec zesládlo a hezky vypadalo. Běžte se zeptat botanika, kolika fázemi plod prochází od okamžiku, kdy je ho vidět, do doby, kdy je zcela zralý. Nejenže ranější fáze nevypovídá nic o jeho konci, o jeho sladkosti a podobě, ale navíc jako by nás chtěl trápit, se projevuje právě naopak: čím sladší je na konci, tím hořčejší je v dřívějších fázích vývoje.“

Pravdou je, že dokonalost přírody není u žádného tvora zřejmá, dokud tento nedosáhne konečné podoby. V případě lidí jde o to, že náš aktuální stav dosud nedosáhl kompletní a finální podoby. A tak vypadá negativně. Avšak stejně jako u ovoce na stromě není ani na nás nic, co bychom museli ničit, jinak bychom totiž neměli z čeho růst.

Síla ega je úžasná věc. Dovedla nás až sem a díky ní se prokoušeme i k dokonalosti. Právě ego nás tlačí vpřed a usnadňuje nám neomezený pokrok. Bez něj bychom se nevyvinuli do lidské společnosti a od zvířat bychom se v zásadě nelišili. A konečně se dnes díky němu ocitáme v situaci, kdy již netoužíme po uspokojení efemérních, známých potěšení, nýbrž hodláme získat to, co leží za jejich hranicemi.

Vtip spočívá v tom, že musíme najít nejlepší a nejmoudřejší způsob, jak naše ego využít k postupu směrem k altruistickému provázání s dalšími lidmi. Metoda, jež nám toto umožňuje, se nazývá moudrost kabaly. Svědčí o tom i původ jejího jména: kabbalah znamená přijímat. Takže moudrost kabaly rovná se moudrost, jak dokonale přijímat dokonalé potěšení. Kabala nevyžaduje, abychom přirozené egoistické tendence, které nás ženou vpřed, nějak potlačovali. Naopak jejich existenci uznává a vysvětluje, jak je můžeme nejlépe a nejúčinněji využít k dosažení dokonalosti.

V průběhu evoluce jsme nuceni harmonicky kombinovat veškeré sklony a prvky, jež máme v sobě, a zapřáhnout je do procesu. Například o závisti, chtíči a cti obvykle přemýšlíme v negativním smyslu. Existuje dokonce i dobře známá maxima, která tvrdí: „Závist, chtíč a čest zavádějí člověka mimo svět“ (Avot, 4:21).


Méně známý je však hlubší význam této maximy. Svět, odkud nás závist, chtíč a čest odnášejí, je tento svět; kdežto svět, do něhož nás přivádějí, je svět duchovní, vyšší stupeň přírody. Ovšem přes jednu podmínku: stane se tak jedině v případě, že zmíněné přirozené sklony namíříme pozitivním a prospěšným směrem, což nám umožní dosáhnout rovnováhy s altruistickou silou přírody.

POKRAČOVÁNÍ

Krize jako příležitost obnovit rovnováhu

...................................

Více informace na www.kab.info

Distribuce knih v ČR

↑ Nahoru

        

          

         KURZ KABALY OD 22.02.15

        

         

        

       

        

   

     

                  objednat zde

       

 -  F. KAFKA " PŘED ZÁKONEM" 

-  DĚTI INDIGO: NADÁNÍ NEBO POTRESTÁNÍ ?

-  ZMĚŇ OSUD

-  SEX, KTERÝ HLEDÁME

-  JAK SE NESTÁT RUKOJMÍM BANK

-  ČÍM LIDI PŘITAHUJE FAŠISMUS

-  KDY NÁS PŘESTANOU BAVIT PROPADY FONDOVÉHO TRHU…

-  ZLO NEEXISTUJE, PANE !

-  NESPORNÁ SPRÁVNOST PŘIRODY  

- CO SE STALO V PÁTEK PŘED 5769 LETY

KRIZE: BUDE TO ZAJÍMAVÉ

- KRIZE - PRO NAŠE BLAHO

- KONEC EPOCHY EGOIZMU

- BOŽSKÉ SPIKNUTI 

- GLOBÁLNÍ MODEL BUSINESSU

- POSÍLIT NAŠE DĚTI

- DROGY A SPOLEČNOST - KDO Z KOHO

NA PRAHU ZMĚN

- KRONIKA (NE) USKUTEČNĚNÉHO EXPERIMENTU

- KRIZE: CO DÁL?

- PŘÍČINA VŠECH UTRPENÍ

- K PROBLEMATICE ZDRAVÍ ČLOVÉKA

- NA PROTĚJŠÍ STRANĚ

- TECHNIKA ZÍSKÁVÁNÍ A ODEVZDÁVÁNÍ

- ODDĚLENĚ A SPOLU

BUDE LI TŘETÍ SVÉTOVÁ VÁLKA?

- NĚCO O ZÁHROBNÍM SVĚTE 

- SLABÉ POHLAVÍ A NEBO MYŠLENKY O OPRAVDOVÉM MUŽI  

- BOD ODPOČTU

- ČEMU A JAK UČIT DĚTI

- "VYŠŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ": JAK VYCHOVÁVAT ŠŤASTNÉ DĚTI?

- PROČ JE TOLIK UTRPENÍ?

- NENÍ TŘEBA JEŠTĚ JEDNOU OTEVÍRAT AMERIKU!

- JSME PŘIPRAVENI NA DRUHOU VLNU KRIZE? 

- OBCHOD BUDOUSNOSTI

- CO ZNAMENÁ PŘÍBĚH ADAMA A EVY V NAŠICH DOBÁCH

- ZA PRINCIPEM POTĚŠENÍ

Copyright © 2008 Kabbalah.cz
Developed by ILM Internet Solutions Prague